REFLEXE IMPROVIZAČNÍHO PŘEDSTAVENÍ ve vztahu ke kurzu Dílna Improvizace
Dne 21. 11. 2024 v 19:30 proběhlo v Lumos Café improvizační divadelní představení skupiny The Randoms.
Tématem bylo NUDA a musím říci, že diváky nuda rozhodně nečekala. Co si však pod nudou každý z nás představí? Nemusí to nutně znamenat, že se nic neděje a nedělá, ale spíše jde za mě o stav, kdy se člověk nedokáže pro žádnou aktivitu nadchnout. Délka improvizace byla asi hodinu a půl s přestávkou zhruba uprostřed. Ráda bych nyní shrnula některé z momentů a technik, které se mi propojili i s poznatky z kurzu Dílna improvizace, v rámci kterého tuto reflexi píši.
Představení mělo spád a větší množství dějových linií. Vystupovalo dohromady 5 herců, kdy jeden z nich zajišťoval především zvukové efekty, které dodávaly situacím na dynamice. Hudebník vnímal herce a občas byl i on sám iniciátorem ke změně v improvizaci, například změnou tempa či odlišného zvuku. Další důležitou roli hrál člověk, který ovládal osvětlení.
Principy z kurzu, které jsem spatřila na jevišti:
Chvíle ticha – především na počátku se herci snažili na sebe napojit, a tak nějak plynout prostorem, nasát atmosféru a začít ji spolutvořit. Mohlo se jednat o pohyby, gesta, mimiku a až později jsme mohli uslyšet slova, která se postupně začala tvarovat. Zde lze vidět, že i ticho je potřeba, může umocnit děj a přinést napětí a zvídavost, co se bude dít. Odděluje také dějové linie. Při improvizaci nikdy netušíte, kdy přijde onen vtipný moment, zkrátka tak nějak přirozeně vyplyne, a to mi přijde pěkné. Není třeba se někam hrnout, dát si načas není špatné.
Bytí v prostoru – jako například, kdy si účinkující držela před obličejem rožnutou lampičku a nechala čas plynout. Jakmile se cítila, že je ta chvíle na změnu, stalo se tak. V improvizaci se žije přítomností, je tak důležité neplánovat a nepřemýšlet nad tím, kam by se to mohlo vyvíjet. Zkrátka nedělat nic „na silu“ a otevřít se.
Střih tématu – pokud někdo z herců cítí, že hrané téma nikam nevede nebo se ostatní točí v kruhu, zkrátka zakročí a dějové linie se ubírají někam jinam. Improvizátor vnímá a snaží se i poznat, kdy potřebuje parťák pomoc, či zcela zachránit vstupem do scény. Témata se střídala anebo se děly paralelně dvě scény, které se přerušovali. Jako ve filmu, kde nahlížíte do klidné místnosti a poté shlédnete střih na jinou zcela odlišnou scénu, kde si kamioňák vybavuje byt s velkým oknem a stěrači.
Práce s publikem – asi v třetí čtvrtině představení se vystupující obrátily i směrem k publiku s interakcí ve formě otázek, zda mají všechno, nebo co jim ještě chybí. Publikum nahazovalo různá slova a improvizátoři měli tak možnost se ptát dále nebo na některé z nich navázat.
Slovní fotbal – herci vytvářeli asociace z jednotlivých slov do vět a společně tak dotvářeli příběh. I když to vypadalo na konec celého představení, nebylo tomu tak a o to více si herci udrželi mou pozornost.
Práce s rekvizitami – improvizátoři používali jak fyzické rekvizity, tak imaginární. Například čepice, která posloužila jako chňapka na vytažení bábovky z trouby. Herci dokázali ztvárnit nejrůznější objekty, ať už užitím nebo tím, že se samotným objektem staly, například hodiny ztvárněné pohybem rukou. Dotvoření prostředí a momentu jakkoli.
Mimika – klíčová, bez ní by to nešlo. Pokud něco jíme, tak si opravdu představit, že to tak je a nebát se přehánět.
Oční kontakt – za mě snad nejlepší možnost, jak přirozeně komunikovat, pokud není možné použít slova či jiné signály.
Představení NUDA předčilo mé očekávání. Improvizace není o dokonalosti, ale o hravosti a schopnosti žít v daném okamžiku. Bylo inspirativní sledovat, jak příběhy vznikají, plynou a zanikají. Autentičnost byla na místě. Důležité je tolik nad vším nepřemýšlet, ale prostě tvořit a být otevřená chybám i novým směrům.
Tím, že každý člověk je jiný, může improvizace přinést zajímavé momenty. Rozdílné způsoby myšlení, slovní bariéry (olovrant) nebo odlišné oblasti zájmu jsou základem pro nečekané a jedinečné situace. Být ve flow. Hrát spolu.
Jak mi to, co jsem viděla na představení, nasedlo na to, co jsem zažila na kurzu?
Improvizace není tak úplně vaření z vody, jak by se mohlo zdát. Stanovení pravidel během improvizace může výrazně pomoci skupině. Příkladem bylo cvičení ve dvojici, kdy jeden z dvojice začal vyprávět příběh a druhý nahazoval náhodná slova. Nejlépe taková, která se k vyprávěnému příběhu nevztahovala. Další určitě důležitou součástí improvizace je i oční kontakt, který je často podceňovaný. Opak je pravdou, očima a mimikou dokážeme komunikovat více než si myslíme. Místo očního kontaktu jsme používali v kroužku na rozehřátí i gesta či zvuky a předávali si tak signály. V kurzu jsme nacvičovali primárně zmíněné techniky, které bylo možné v představení vidět. Je nutné také říci, že cvičení v kurzu byla vedena zábavnou formou a ten cíl a smysl nám často došel během či po daném cvičení. Například jako u „babičky v šalině“, kdy jsme jako skupina byli dost frustrovaní. Jakmile jsme však zahodili pravidla a soustředěnost a snažili si chvíli více užít a více se na sebe napojit, šlo to skoro jako po másle.
Jaký zážitek z kurzu mi pomohl lépe porozumět jevištní improvizaci?
Za mě osobně to bylo cvičení ve dvojici, kdy jeden člověk druhému zadal, jaký předmět každodenní potřeby by měl ztvárnit/zobrazit. Zkrátka vzít co je a být autentická. Dále například práce s nervozitou, nervózní může být i profík a to, co při těchto chvílích pomáhá nemusí být aplikovatelné samozřejmě na všechny (práce s dechem, uvolnění těla, vykřičení se, ticho a bytí v prostoru, …). Celkově ve mně každé cvičení během kurzu vyvolalo hodně myšlenek a zároveň žádné, cítila jsem se zrelaxovaná. To samé jsem vnímala i na jevišti u herců. Rozhodně chci na improvizaci i nadále myslet a aplikovat ji i do pracovního/osobního života. Závodím v pole dance a více než samotné vystoupení mě stresuje následný rozhovor na pódiu před zraky diváků. Člověk od moderátorky nikdy neví, co přijde za otázku. Výsledkem jsou samozřejmě upocené dlaně a nervozita ještě před vystoupením a ve výsledku i nevydařená choreografie. Podobné pocity jsem zažívala i během kurzu, především ve cvičeních, kde jsme byli zapojení všichni. Postupem času se toto zlepšovalo. Důležité je naslouchat a neřešit, jaká reakce by měla být ta správná. Občas může ujet i slovo, ale to k improvizaci patří.
Jaké principy, o kterých jsme se bavili na kurzu, se mi podařilo spatřit i na jevišti?
Například „Ano, a…“ (Vyprávění příběhu ve dvojici či menší skupině, neříkat ALE, ale okamžitě pokračovat v příběhu slovy Ano, a. Pracovat s tím, co nám bylo dáno či budování na tom, co říká a dělá druhý (jedno ze cvičení bylo, že jsme společně jako skupina měli každý zvlášť ztvárnit součástky stroje na zmrzlinu. Beze slov, pouze pohybem doplněným o zvuk. Jakmile jsme vytvořili scénu zmrzlinového stroje, začal jeden po druhém říkat co je za součástku ve stroji. Ačkoli člověk přede mnou řekl něco jiného, než jsem si původně myslela, že dělá, musela jsem na to zareagovat a pracovat s tím dál, i kdyby to znamenalo změnu mého záměru.).
