Dne 27. dubna 2021 proběhl v rámci předmětu ISKM71: Co říkají obrazy? Čtení a tvorba vizuálních informací, druhý workshop na téma vizuální bádání, který vedla Bc. Anna Puchovská.

Zrovna na tento den připadá i Světový den grafiky, o kterém jsem se dozvěděla v průběhu mého bádání na internetu při zpracování úkolu v rámci worskshopu.

O jaký úkol šlo? Moodboard!

Nejdříve jsme byli obeznámeni o tom, co je to vlastně moodboard, co vše lze do něj promítat, aby byl výsledek co nejefektivnější a vykládal celý příběh. Nechyběly ani doporučení pro nástroje a webové stránky, které jsme mohli použít jako zdroje pro hledání obrázků, ilustrace, barevných palet, či přímo šablony pro moodboard v Canva. Poté jsme byli rozděleni do dvojic v Breakout Rooms, tato akce měla zajistit ujištění, kdybychom např. něco nevěděli nebo se chtěli poradit s kolegou/kolegyní, která měla stejné téma. Časový limit na tvorbu byl 1h.

Mé téma bylo svátky. Zvolila jsem si Silvestr a Nový rok.

Pozn. Obrázek vpravo nahoře není vlastně obrázek, ale video. Bohužel moje verze WordPressu neumožňuje přidávat videa. Na videu je záběr závaží na posilovacím stroji. S tímto svátkem se spojují mnohá novoroční předsevzetí a to nejčastější, které kolem sebe slýchávám je „začnu cvičit“, proto za mě tady tento detail rozhodně nemohl chybět. Osobně si žádná předsevzetí nedávám, přeci jen, člověk může začít s čímkoliv kterýkoliv den a nezáleží jestli je to 1. ledna nebo 17. července.

Celkově byl workshop velice vydařený, líbil se mi a s napětím čekám na další moduly v tomto předmětu 🙂

1. Analýza odborníka

Pro přečtení analýzy odborníka jsem zvolila studii „M jako model“ ze slabikáře vizuální kultury, který zprostředkovává ČT Art. Autorem této abecední série je PhDr. Václav Hájek, Ph.D. Eva Jarešová se na úvod do této série ptá K čemu by Slabikář vizuální kultury měl být dobrý? Václav Hájek zde zmiňuje, že: „Od první třídy se ve škole učíme písmena, slova a texty, ovšem práci s obrazy a jejich interpretování se ve výtvarné výchově nikdo nikdy neučil. Přitom dnes používáme ke komunikaci téměř výhradně obrázky a vlastně tu komunikaci ani neumíme.“ Souhlasím s tímto faktem a myšlenkou. Nad podobným úskalím jsem přemýšlela v I. semestru studia na KISKu, kde jsme měli v rámci předmětu ISKB03 Informační služby a vyhledávání, vytvořit webovou stránku s prezentací určenou pro děti na 1. stupni Základní školy. Jediným kritériem bylo zadání rozsahu práce, vše ostatní, jako téma, nebo do kterého předmětu by tato stránka měla být zařazena, bylo plně na nás. Odkaz na stránku s prezentací.

Ze slabikáře pod písmenem „M jako model“, je hlavním řešeným úskalím vztah mezi dílem, modelem a autorem. Je zde uvedeno sedm způsobů vztahu:

1. Dílo zafixovává model 2. Dílo rodí novou bytost 3. Intimní ateliérové scény 4. Model a dílo jedno jsou 5. Dílo následuje model 6. Sám sobě modelem 7. Nechtěné stávání se modelem

Co jsem se dozvěděla a jak tyto vztahy vnímám?

V prvním případě je myšlenka jasná, vztah mezi modelem, autorem a výsledným dílem vnímám jako prostředek pro vytvoření kopií jakýchkoliv materiálů, ať už se jedná o sádrové odlitky, formy, předlohy pro další práci a vývoj. V druhém vztahu vnímáme výsledné dílo jako samo o sobě mnohem více hodnotné a aktivně se zapojující do dění reality. Ovšem, když se nad tím více zamyslíme, je možné, že by vztah 1. a 2. byl užit zároveň. Třetí bod vnímám jako dokumentaci toho, co se právě děje mezi modelem a autorem, zároveň si myslím, že s tím úzce souvisí i sedmý bod, tedy „nechtěné stávání se modelem“ kdy se zde tato možnost nevylučuje. Jako příklad můžeme brát v potaz i autora, co kreslí autora (sám sebe) co kreslí model. Dílo má více fází a vrstev. Vrátíme se k čtvrtému vztahu, kterému nepřisuzuji až tak velkou pozornost. Zkrátka sám model je povýšen na artefakt. Příkladem může být i Fontána od Marcela Duchampa. Popis u páté varianty „Dílo následuje model“ se mi trochu příčí. Je zde napsáno: „Postavení modelu je v tomto případě paradoxní: tváří se jako model, má nasazenou masku provizornosti, ale „hotové“ dílo po něm nakonec nepřichází, ani se s ním moc nepočítá.“ S tvrzením souhlasím, ale mám jednu výtku, co když právě ona skica nebo nedodělané dílo je hotové a dokončené? Za určitým záměrem? Jak můžeme vědět a poznat, které dílo je dokončené? Spojila bych tento vztah i se vztahem č. 2. Nejspíše je zde zažitá ona realistická kresba do detailů. Posledním bodem, který jsem ještě nezmínila je šestý „Sám sobě modelem“, tento vztah mezi autorem, modelem a dílem je z mého pohledu nejčetnější a nejfrekventovanějším v dnešní době 21. století.

2. Vlastní analýza

Analýza vizuálního díla Moje postel od autorky Tracey Emin z hlediska obsahu a kontextu.

Metadata a texty / Jak už vypovídá název díla Moje postel, zřejmě se jedná o postel samotné autorky Tracey Emin, nebo alespoň o repliku její skutečné postele.

Jiná vizuální díla / Neměli bychom se pouze zaměřovat na postel jako takovou, ale jaké další artefakty jsou součástí celé expozice. Přeci jen, jinak by každý z nás vnímal čerstvě ustlanou postel a to, co vidíme na obrázku. Vidíme zde další věci jako jsou boty, lahve (nejspíše od vína, mléka či alkoholu), malý dřevěný noční stolek, obsypaný nejspíše odpadky, tedy obaly od jídla, kapesníky či další zahozené věci. Celkově bez těchto menších artefaktů by postel a její okolí působilo určitě mnohem více čistě a uspořádaně, proto zde musíme vnímat každý detail, kterým nám chce autorka nejspíše něco sdělit.

Prostředí a místo / Z pohledu na fotografii usuzuji, že dílo Moje postel je umístěno někde v galerii, ve větším prostoru. Nejspíše z důvodu onoho kontextu a obsahu sdělení, které nám chce autor představit, podat, ukázat. Ona myšlenka, která je bezesporu důležitá a může nám být i motivací. Přeci jen, kdyby byla postel umístěna tam, kde se obvykle nachází, mohu říci, zvu Vás k sobě domů, pojďte se podívat na moji postel a tím by to skončilo. Žádné další zkoumání či přemýšlení, jako je tomu právě v galerii.

Historické a aktuální události / Autorka chce poukázat na dřívější situaci, která v jejím životě nastala. Jenže kdy nastala? Může jít o jediný den v životě, kdy si neustlala postel ani zbytek věcí okolo, pospíchala do práce a nějak se jí to vymstilo, např. při nečekané odpolední návštěvě nebo při cestě domů. Rada a sdělení díla by bylo prosté, Stelte si každé ráno postele, nikdy nevíte, kdy budete za to rádi! Ovšem taková jednoduchá myšlenka a sdělení zde bezesporu nebude. Z mého pohledu se jednalo o dlouhodobější situaci, ze které se autorka nemohla dostat. Myslím si, že nám chce ukázat prostřednictvím malého prostoru a artefaktů v něm, pocity a emoce, které zažívala. Pokud se na to podíváme zeširoka, ke každé věci nebo místu se nám pojí vzpomínky. Můžou být jak kladné, tak záporné. U záporných si vybavuji např. místo na cyklostezce, kde jsem si ošklivě sedřela koleno. Sdělení ve formě artefaktů, celkově aktuální situace a rozpoložení věcí v nás vyvolává myšlenkové pochody a další jednání.

Instituce, politika a ekonomika / Publikem díla je každý člověk, zásadně je dílo z mého hlediska mířeno na ty, kteří se ve stejné situaci a rozpoložení vidí. Mají možnost se zamyslet a vědět, že v tom nejsou sami. Popřípadě, že se z takové situace lze dostat. Když to vezmeme jednoduše, stačí odklidit věci na své místo (vytvořit si v životě řád a zaměřit se na to, co je naší prioritou), odpad vyhodit (pochmurné myšlenky uložit do odpadového šuplíku v mysli, ty hezké vzpomínky vyleštit a hluboko uložit), vyprat peřiny (zaměřit se na naše vnitřní zdraví a pohodu) a nakonec ustlat postel (zaměřit se na náš zevnějšek a to, jak se prezentujeme).

Filozofie, mytologie a náboženství / Vztah k mytologii či náboženství zde nevidím.

Stereotypy / Jistý stereotyp zde trochu vidím. Neustlanou postel a nepořádek vnímám často u lidí, kteří jsou nepořádní jak u sebe doma, tak i v práci, zkrátka všude, nedotahují věci do konce, jsou moc zbrklý, nebo naopak lenivý, těžko se tento typ člověka popisuje. Samozřejmě to nemusí být pravda. Možná je to zcela prosté. Existují dva typy lidí, ti co si postel stelou a ti co nikoliv. Ve mně jakožto typu lidí, co si postele stelou, je to pro mě nutností, ráno nejsem schopná kamkoliv vyrazit, aniž bych si neustlala postel, mám z toho dobrý pocit, že se po škole či brigádě vracím domů do „resetované“ postele, kdy mě následující den čeká další den, v který mohu dokázat něco nového, těšit se z maličkostí apod.

Giuseppe Penone

Na fotografii můžeme vidět bronzový odlitek ruky od známého italského sochaře jménem Giuseppe Penone. Tento umělec je známý především svými díly, které propojují uměle vytvořené věci člověkem s přírodou. Neživé vs. živé. Dílo jsem si vybrala z důvodu, že ve mně vyvolává otázky a myšlenkové pochody.

Pojďme se ale podívat na to, jak bychom mohli dané dílo analyzovat. V prvním řadě bych chtěla říci, že kompozicí fotografie se zabývat nebudeme, není tu hlavním aspektem, kterým bychom se měli zabývat, jde pouze o digitální artefakt, který tvoří můstek mezi diváky a prvkem. Náš mozek nejdříve postřehne formu a vzhled jako takový přes smyslový orgán, kterým jsou oči. Ne nadarmo se říká, že oči jsou oknem do duše a tvoří více než 10 % celkového vnímání.

Co vidíme? Vidíme bronzový odlitek ruky od konečků prstů až po předloktí, mohli bychom také usoudit, že má reálné proporce. Tato ruka pevně svírá kmen stromu. Artefakty se nachází v přírodě mezi ostatními stromy a keři. Les je typickým místem, kde převažuje počet stromů nad počtem lidí a věcí jimi vytvořenými. Jako prostor umělec zvolil výlučně tedy přírodu, namísto stromu někde ve středu města. „Vetřelcem“ je zde v tomto momentu právě bronzový odlitek ruky. Dílo je na fotografiích zobrazeno buď přímo ve středu obrázku, nebo ve zlatém řezu, který je za mě lepší variantou pro zobrazení díla, vzhledem k pozici samotné ruky, která svojí linií přilne ke stromu právě kolmo. Strom i ruce mají nespočet linií, díky kterým jsou v tomto aspektu oba kontrastní artefakty vlastně podobné. Strom je stvořen přírodou a to samé platí pro lidskou ruku. Ruka je precizně zpracována a to jí dodává celkovou reálnost. Co má strom s rukou zajisté také stejné je organický tvar.

Nejsem si jistá o jaký přesný strom se jedná. Co mohu ale posoudit, je jeho barva. Svou formální stránku mění velice často vzhledem k počasí, či ročnímu období. Na levé fotografii níže má kmen nazelenalou barvu a v pozadí můžeme vidět ostatní stromy se sněhovými vločkami usazenými na jejich větvích. Zatímco pravá fotografie byla pořízena nejspíše někdy na konci podzimu. Jistou roli zde hraje také světlo, které každou chvíli mění svou pozici k dílu. Tím může určité linie a texturu stromu zvýraznit nebo naopak potlačit. Jelikož je ruka vytvořena z kovu, tak tento kov mění svou barvu především díky dopadajícímu světlu. Textura ruky je hladká, kmen stromu je hrubší. Ovšem na dotek, je tomu z mého pohledu jinak. Pokud se dotkneme ruky reálného člověka, tak cítíme její teplo, hebkost, měkkost, živost. Bronz ve vyobrazené fotografii musel být na dotek určitě chladný a tvrdý. Textura stromu je zde hrubší, ale na dotek určitě mnohem příjemnější než ruka.

Následuje část analýzy, kdy již nebudeme řešit formu, ale obsah a pravděpodobné sdělení díla, na které každý z nás může pohlížet zcela odlišně. Ráda bych ale zmínila pojem „proces“, každá práce vytvořená umělcem zahrnuje jistý proces. Ať už se jedná o malbu, ilustraci, 3D model, výrobu oděvu, fotografii, video, … Vše co předchází konečnému výsledku. V tomto díle proces stále nalézá své zastoupení.

Měnná vs. neměnná část díla

Jako neměnná věc je zde bronzová ruka. Ta sice za nějaký čas zestárne, jako další artefakty vyrobené člověkem, ale v tomto díle zastává stejnou a neměnnou pozici. Dle mého názoru zde zapadá i proces výroby, který předcházel samotnému umístění artefaktu na požadované místo. Proč autor zvolil právě bronz? Možná z důvodu, že se jedná o velmi odolný kov proti korozi a žáru. Přeci jen, pokud by zde byl materiálově zastoupen třeba hliník, došlo by k deformaci a přetrvání díla a jeho sdělení by přišlo vniveč. Strom je přírodním darem oproti bronzové ruce vytvořené člověkem. Roste, vyvíjí se a mění svou stavbu po několik let.

Oba artefakty tvoří jasný kontrast. Čím více strom roste, nabírá letokruhy a s tím zvětšující se objem kmene, tím více se bronzová ruka stává jeho součástí a „drtí, dusí, svírá“ kmen. Vnímám zde sdělení, že člověk určitým způsobem znehodnocuje přírodu a zasahuje do ní poměrně razantně. Někdy se přírodní prvky uzpůsobí novým podmínkám nebo naopak zahynou, sníží se jejich počet výskytu apod. Aniž bychom si to uvědomovali, svět kolem nás do jisté míry ničíme a zásadně ovlivňujeme i v rámci činností, kterým bychom nepřidávali tak velkou váhu.

Po dokončení analýzy díla docházím k závěru, že interpretací zde může být nespočet a záleží na každém, na jaké další otázky přijde. Analýza děl je poměrně složitou záležitostí a nemyslím si, že by mi zrovna tato činnost šla nejlépe.